Vše nejen pro fanoušky

Společenstvo Prstenu - recenze !

Tak nadešel ten slavný den a já stál před kinem s lístkem na Pána Prstenů v ruce. Mnoho a mnoho měsíců čekání se konečně naplnilo. Podivně rozechvělý, očekávajíce dílo, se kterým jsem do dneška v podstatě strávil stovky hodin. Ať již přípravou tohoto webu, debatami s fanoušky či agitací mezi Tolkienem zatím nepoznamenanými.
Na půlnoční premiéře se sešlo "zdravé jádro" fanouškovské komunity. Tedy alespoň ta část, která měla tu trochu štěstí a získala lístky. Atmosféra byla moc fajn. Půlnoc se přiblížila a já se usadil do pohodlných sedaček v Ster Century, obklopen lidmi, které mám rád. Tma. Galadriel vypráví o historii Prstenu. Stále jsem skoro nemohl uvěřit tomu, co se právě děje. Na plátně neúprosně běžela první část trilogie Pán Prstenů. Společenstvo Prstenu …

Nebudu se snažit popisovat děj scénu od scény a kazit vám tím radost. Snad tedy jen "zhruba". Hned ze začátku se seznámíme s tím, co jsou vlastně zač prsteny moci a specielně pak Jeden Prsten. Budeme svědky bitvy posledního spojenectví. A hned poté přicházíme do klidného a pohodového Dna Pytle, tak akorát na oslavu narozenin Bilba a Froda a na seznámení se s Gandalfem. Spatříme úžasný ohňostroj i Bilbovo náhlé zmizení. Příběh pokračuje … ale proč to vlastně píšu ? Děj filmu se poměrně velice věrně drží děje knihy, snad až na vypuštění Toma Bombadila a scény v mohyle (hobiti získají své meče jinak, opravdu "zajímavě") a nahrazení Glorfindela vyloženě roztomilou Arwen. Ve filmu uvidíme některé scény prostě jen kratčeji, či pro zvýšení efektu a napínavosti "mírně" upravené. Ale co se děje týče, obavy nejsou na místě. Dějově JE to Pán Prstenů.

Odcházel jsem z kina a směsici pocitů ve mně lze jen těžko popsat. Nadšení, skoro až euforie. A zároveň smutek. Zoufale se opakující myšlenka "To nemůže být konec!". Tiché poděkování režisérovi za práci, kterou viditelně s velkou láskou odvedl, smíšené s výtkou, že se vůbec do něčeho takového pustil. S obžalobou ze zločinu, protože po filmu už nebude pro další generace čtenářů kniha tím, čím byla pro nás… Kdyby se býval film nepovedl, bylo by to mnohem snazší smést jeho existenci ze stolu. Bohužel (bohudík?) je Společenstvo Prstenu film víc než vynikající …

Vizuální zpracování
… je asi nejsilnější stránkou filmu vůbec. Nejen počítačové efekty, ale i kulisy a exteriéry jsou prostě dokonalé. Od začátku do konce budete nevěřícně zírat na mistrně zpracované skřety, kteří skutečně budí hrůzu. Roklinka vám vezme dech, pokus o přechod Caradhrasu rozklepe zimou. A Balrog … Balrog vás přimáčkne do sedačky. Prostě na Společenstvo je radost pohledět.

Hudba a zvuk
… tvoří druhou složku jen podporující fascinaci a pohlcení filmem. Howard Shore odvedl víc než vynikající práci co se podkreslení vizuální dokonalosti týče. Ještě dlouho budete vzpomínka na můstek v Khazad-Dum. Ale o hudbě jsem se již rozepisoval jinde …
Vřele doporučuji kino s podporou prostorového zvuku, protože zvuk a zvukové efekty prostě nemají chybu. Opět nemohu než nezmínit asi nejsilnější část celého filmu, tedy Morii. V podzemí se mistři zvukaři opravdu vyřádili. Řev Balrogův se stane vaší noční můrou …

Herecké výkony
… jsou velice slušné. Snad nikdo (ani Liv "Arwen" Tyler) vyloženě nezklamal. Dokonce i Agent "Elrond" Smith působil ve své nové roli hodně přesvědčivě. Obzvláště pak musím vyzdvihnout výkon Iana Holma v roli Bilba, Cate Blanchett jako Galadriel a Elijaha Wooda coby Froda. Velmi dobře na mne také působil Christopher Lee jako Saruman a oba dva menší hobitci, Dominic "Smíšek" Monaghan a Billy "Pipin" Boyd. A snad ještě Sean Bean coby Boromir zanechal víc než jen dobrý dojem. Ostatní jsou tím, co hrají, jejích výkon je hodně dobrý, ale ničím překvapivý.

A teď trocha kritiky …
Bohužel jsem na filmu našel hned několik (alespoň z mého pohledu) závažných chyb. Jednou z nich je v některých momentech snad až přílišné "zatraktivnění" scén. Pár mi jich přišlo opravdu silně přehnaných a snad až trochu směšných. Za všechny bych jmenoval hned úvodní zjevení Saurona v Bitvě posledního spojenectví a pak také souboj Gandalfa a Sarumana v Orthanku. Však uvidíte sami. Na druhou stranu bylo přidáno několik velmi efektních scén (např. když Frodovi u Skákavého Poníka spadne Prsten na prst), které působí víc než fantasticky. Těžko si tedy vybrat. Pro některé budou scény, které já považuji za přehnané, úplně v pořádku.
Druhým problémem (chyba není to správné slovo) je drastické sestříhání filmu. Nejde o to, že některé scény, které jsou v knize, neuvidíme ve filmu. S tím se počítat muselo. Problém je někde jinde. Na filmu je velice silně vidět fakt, že původní délka byla více než 3 a půl hodiny a na současné dvě a tři čtvrtě byl film prostě a jednoduše zkrácen vypuštěním "nepodstatných" míst. Je to vidět opravdu hodně! Nejhůře snad v Lothlórienu, ze kterého bylo ponecháno skutečně jen to "nejdůležitější" a vše ostatní prostě bez náhrady odstraněno. Na ději to nic nezmění, ale působí to velice špatným dojmem. Film má naprosto šílený spád a je poměrně hodně akční. Jedna skvělá scéna střídá druhou a není čas na oddech. A právě ona vypuštěná místa oním oddechem mohla být. Použil bych srovnání s koláčem. Ve filmu zůstalo všechno podstatné, všechna marmeláda, mandle, tvaroh .. všechno to úžasné a dobré, co s radostí zbaštíme ze středu onoho koláče. Bohužel byl odstraněn z koláče okraj, takové to skoro zbytečné suché těsto, bez kterého ten koláč ale není kompletní a všechny ty dobrůtky nám nějak nedrží po hromadě a sesypávají se do jedné velké patlanice, kterou s velkou chutí zblajzneme, ale nezasytí nás.

Film, jeho zpracování, lze jen těžko hodnotit univerzálním způsobem. Každý jej bude vidět v trošku jiném světle. Z mého pohledu je nutné si rozdělit diváky na tři potencionální skupiny a napsat odlišné hodnocení pro každou z nich.
1) divák - čtenář, který jde na Pána Prstenů a prostě musí porovnávat s knihou
2) divák - čtenář, který se už dávno vzdal naděje na to, že film bude stejně dobrý jako kniha a přistupuje ke Společenstvu prstenu skutečně jen jako k filmu
3) divák - knihou nepoznamenaný, který jde na film a vůbec nic netuší o ději knihy

1) Tato skupina bude zklamána. Velice zklamána. Neodpustí si nadávky na vypuštěná místa, bude kritizovat spoustu drobných změn, hromada záběrů ji znechutí. Bude jim hodně vadit to, že film se sice snaží skutečně věrně držet děje knihy, dokonce jsou často použity relativně dlouhé doslovné rozhovory, ale na druhou stranu toho spoustu mění. Ne, lidi z této kategorie film zklame skutečně hodně.
2) Zato tahle skupinka si z filmu odnese asi nejvíce. Nic ji nebude vadit zběsilý spád filmu. Vše správně pochopí a ocení snahu a lásku, se kterou bylo dílo vytvořeno. Vadit jim bude samozřejmě jen šílený prostřih, který ale (doufejme) bude napraven Directors Cut DVD diskem, na kterém snad dostaneme celé tři a půl hodiny v kuse.
3) O diváky ze skupiny této mám trošku "obavy". Nejsem si tak úplně jist, zda pro ně bude film úplně srozumitelný. Režisér se sice snaží podat i těmto divákům všechny potřebné informace, ale film se žene tak zběsilou rychlostí a událost střídá událost, že ne vždy bude možné vstřebat všechny potřebné informace. Takže .. pokud jste knihu nečetli, zkuste to ještě před filmem. A pokud to nestihnete, bude pro vás její přečtení nutností (a to je jen dobře). 

Celkový verdikt? Bezesporu jeden z nejlepších filmů, jaké jsem za svůj život viděl. Bylo velice těžké (hlavně prvních pár hodin po odchodu z kina) přeřadit se z kategorie "s knihou srovnávajících" do kategorie "jako doplněk knihy beroucích" diváků, ale stálo to za to. Nyní mohu zodpovědně říct, že film splnil má očekávání a nebýt několika much, považoval bych jej za téměř dokonalý. Snad až ono DVD odstraní z mého pohledu problém největší, tedy onen šílený prostřih.
Každopádně .. nechat si tento snímek v kinech ujít by byla veliká, veliká chyba.

Napsal Jan "Belcarnen" Čeřovský, 10. ledna 2002

Začínáme sledovat Frodovo putování k Hoře Osudu. Tato linie klade největší důraz na dramatické vyprávění a herecké výkony. Elijah Wood dostává mnohem více prostoru k tomu, aby obecenstvu dokázal, že jeho úspěch netkví jen v detailních záběrech na vyděšený obličej a modré oči. Ale i tyto záběry jsou významnou složkou Dvou Věží a fanynky se tedy mají na co těšit. My ostatní oceníme skvěle zahrané korumpování osobnosti Froda vlivem Jednoho Prstenu, které je veskrze přesvědčivé a realistické. Věrný společník Sam v podání Seana Astina celkový dojem nezkazí. Díky výbornému herectví zachraňuje scény, ve kterých by patetické věty z úst někoho jiného působily možná až směšně. Ovšem toto je možná poprvé v historii kinematografie, kdy výkon dvou lidských herců zastíní počítačem vykreslená postava. Hned na Emyn Muilu se hobitům podaří polapit Gluma. Andy Serkis, který mu vytvořil pohyby a hlas, se jistě ve velké míře zasloužil o to, že máme možnost vidět skutečně živou a naprosto realistickou CGI postavu. Divák si uvědomuje, že nemůže jít o namaskovaného člověka, ale zároveň mu hlava prostě nedovolí uvěřit, že jde skutečně o dílo počítačové techniky. Zapomeňte na Yodu, Jar-Jar Binkse, Dobbyho a všechny další potencionální konkurenty. Glum, který více než co jiného připomíná osobu v pokročilé fázi abstinenčních příznaků po droze, kterou je mu Prsten, odvádí dokonalý herecký výkon. Pokud se nepodaří prosadit nominaci Andy Serkise za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli, pak si alespoň výkon animátorů i herce zaslouží nějakou čestnou sošku. Minimálně za scénu, ve které sledujeme schizofrenní rozhovoru Glum/Sméagol, a jenž byla alespoň pro mne jednou z nejsilnějších částí filmu vůbec.

Výše popsanou trojku ale známe již ze Společenstva. Jejich putování nám představí i postavu další – Faramira v podání Davida Wenhama. Výkon australského divadelního herce je jistě velmi dobrý, ale málokterý fanoušek knihy jej dokáže výrazněji ocenit. Z nepříliš pochopitelných důvodů je postava Faramira proti knižní předloze drasticky změněna. Snad byla důvodem snazší pochopitelnost pro nečtenáře, kterým by se muselo „složitě vysvětlovat“, proč Faramir po Prstenu netouží, přičemž jeho bratra naprosto ovládl. Ve filmu toto řešit nemusíme, protože Boromirův bratr pokračuje ve šlépějích otcova oblíbenějšího syna a snaží se Froda i s Prstenem odvést do Minas Tirith. Chová se drsně, působí velmi temně, v některých momentech jako záporná postava. Pocit, který z jeho postavy budete mít, když po dlouhém prošení o propuštění ze strany Froda i Sama prostě jen přikáže svým mužům, ať je odvedou do Minas Tirith a sdělí Denethorovi, že jeho syn mu posílá mocný dar, je prostě natolik odlišný od toho, jaké pocity postava evokuje v knize, že se Faramir stává postavou prakticky nestravitelnou. Ani Boromir nevystupoval takto temně. Divák chápal, že jej ovládá Prsten a on se tak nechová ze své vůle. V případě Faramira toto není vůbec zřejmé.

Frodova linie nám také představí dvě nové bestie – olifanty a létající, drakům podobné nosiče Nazgúlů. Gigantičtí sloni se čtyřmi kly působí na obrovském plátně opravdu monumentálně. Ač s nimi strávil produkční tým jistě stovky hodin, uvidíme je v podstatě pár vteřin. Jejich technické zpracování je nadprůměrné, ale kvalit ostatních počítačových potvor nedosahuje. I tak plní svůj účel perfektně. Potvora, kterou sedlají Nazgúlové, je vytvořena absolutně přesvědčivým způsobem. Budí strach a hrůzu, při „blízkém setkání“ s Frodem v Osgiliathu a ostatně i v Mrtvých močálech je ještě o řád hrozivější než koně i s jezdcem ze Společenstva. Prostě paráda a pro fanoušky knihy zhmotnění jejich představ. 

Místem, které ve vás zanechá jistě silný dojem, je Morannon, Černá Brána do Mordoru. Monumentální stavba, u které po spatření na plátně okamžitě získáte velmi silný pocit, že něčím takovým rozhodně projít nechcete. Otevírání gigantických vrat zajišťují obři a vypadá to prostě fantasticky. 

Nejvýraznější částí filmu s největším prostorem v ději celého filmu je Aragornova cesta do Helmova žlebu. Je nutné říct, že ač pro fanoušky knihy bude spousta scén z prvních dvou hodin dojmovými orgiemi, divák knihy neznalý možná získá velmi silný pocit, že celé úvodní dvě třetiny šlo opravdu jen o to dopravit Aragorna na hradby Žlebu a zde svést finální bitvu. Viggo Mortensen je v roli budoucího krále, kterým se pomalu při velení vojskům stává, perfektní. Jelikož Společenstvo opustil Sean Bean jakožto Boromir, stane se nejspíše idolem dospělejších fanynek filmu tento unavený, špinavý a zkrvavený hraničář. Samozřejmě jsou tu i jeho společníci Gimli a Legolas. Oba dva mají mnohem méně prostoru než Aragorn, což je pochopitelné, ale i při jim vyhrazených scénách jsou takoví nemastní, neslaní. Gimli zastává roli komické postavičky pro uvolnění napětí ve vypjatých momentech, když jeho repliky pravidelně diváctvo rozesmívají. Dle mého soudu i na  místech, kde se to zrovna tak úplně nehodí. Ale režisér rozhodl, musíme to snést. Obzvláště scéna, ve které kamera přejíždí hradby Helmova žlebu, lidé skoro nedýchají a čekají na začátek boje a najedou uprostřed řad uvidíme mezeru a nad hradbou pouze vyčuhující Gimliho helmu. Do toho se ozve cosi ve stylu „Taky mi mohli vybrat lepší místo.“ Zasmějete se, jinak to prostě nejde. Jenže později si uvědomíte, že celá scéna by bez toho byla mnohem lepší. Legolas je pak kapitola sama pro sebe. Efektně naskakuje na koně, pálí jeden šíp za druhým a masakruje skřety a vrrky snad ještě lépe než Aragorn. Přínos v boji se mu upřít nedá, ale bohužel neměl vůbec mluvit. Jeho poznámky a hlášky působí až na výjimky v kontextu dalších textů hodně podivně, bezvýznamně. Tak mi to alespoň přišlo, konečný soud nechám na vás.

Válečná linie filmu nám přináší nejvíce nových postav a herců. Většinou se jedná o obyvatele Rohanu, vesměs nezdolné válečníky, odvážné muže a ženy. Na můj vkus dostávají ve filmu příliš málo prostoru a je až příliš dobře poznat, že tomu všemu dali mnohem více, než je nakonec předáno divákům. Opět se tedy musíme těšit na rozšířené DVD, kde snad získají prostoru více. Stejné to bylo u Společenstva, historie se prostě opakuje.

Prvním z Rohirů je Éomer, třetí maršál Jízdmarky. Karl Urban nám představuje drsného bojovníka, vzhledem ne nepodobného Vikingovi. Kvůli intrikám na královském dvoře je vyhnán z Edorasu a s jednotkou věrných mužů projíždí Rohanem a vyvražďuje skřetí nájezdníky. Zajímavou dějovou změnou proti knize je, že na pomoc jednotkám v Helmově žlebu přijede právě on a jeho muži (a ne Erkenbrand).

Společně s ním poznáváme i jeho sestru Éowyn, bílou Rohanskou paní v podání Mirandy Otto. Z fotografií a ukázek si můžete myslet co chcete, ale ve filmu jako celku je skvělá. Krásná žena, která je silně přitahována k Aragornovi, ale zároveň nezdolná a houževnatá „Rohanská štítonoška“. Pokud máte obavy, že by byla nějak zásadněji změněna proti knižní předloze, zapomeňte na ně. Je to opravdu Éowyn. Její „souboj s Aragornem“, který díky ukázkám spousta lidí očekává, je stejnou ukázkou podlosti tvůrců filmu, jako byla Arwenina jizva ve Společenstvu. 

Špičkový výkon odvedl i Brad Dourif jakožto Gríma Červivec. Jen těžko si lze představit úlisnějšího červa s rozeklaným jazykem, který svými slovy otravuje mysl krále. Scéna, ve které stojí s Éowyn nad smrtelným ložem Théodreda, či ta, kdy se po Bílé paní ohlíží při rozhovoru s Éomerem, jsou prostě výtečné. 

A pak je tu, samozřejmě, král Théoden. Bernard Hill má nějakou zvláštní moc být ve všech svých rolích neuvěřitelně přesvědčivý a tato není výjimkou. Théoden ovládaný Červivcem je dokonale ztvárněnou ubohou troskou. Prakticky nemluví, jen sedí na trůně a je poslušen vůle Červivcova pána Sarumana. Tým maskéru odvedl dokonalou práci, to se prostě musí vidět. A Théoden Obnovený je opět skutečným králem. Takovým, kterého jeho lid bude následovat, ať rozhodne jakkoliv. Proti knižní předloze u něj však převažuje pocit, že v nadcházející válce nemají jedinou naději. Odjezd do Helmova žlebu je pokusem skrýt se na místo, kde bude snazší chránit se před Sarumanem, ne místem, ve kterém bude jednodušší bojovat a zvítězit. Scéna, ve které je z Théodena Gandalfem „vymýtán Saruman“ je neskutečná, vehnala mi slzy do očí. Celé je to jinak než v knize, ale prostě výborné. Přechod vzhledu je možná příliš rychlý, to na mém hodnocení ale nic nemění. 

A ano, Gandalf Bílý. Ten je v podstatě také novou postavou. Mocnější a vážnější čaroděj než ve Společenstvu má ve Dvou Věžích sice důležitý úkol, ale opět relativně málo prostotu projevit své herecké umění. Škoda. Za pozornost stojí scéna, ve které se setkává s Aragornem a jeho společníky. Ta je úžasná. Nejprve vidíme pouze bílou postavu obklopenou jasnou září, takže nelze rozeznat její rysy. A hlas patří Sarumanovi! Ale pak…

Aragorn se velmi blízce potkává s další potvorou do našeho filmového bestiáře. Vrrci vypadají jako velmi podivní kříženci hyeny s několika dalšími zvířaty a bojují opravdu zběsilým způsobem. Rohanští koně padají pod jejich drápy a tesáky, stejně jako dobří muži s Hámou v čele. Při čtení knihy jsem si tato ďábelská zvířata představoval úplně jinak, ale režisérova vize je výborná.

Hlavní linie nás také zavede na nová místa. Nejprve je to les Fangorn, o kterém bude ještě řeč. Následuje úžasný Edoras. Stavba možná nepůsobí tak fantasticky jako v knize, přesto je nádherná. Obrovskou část kouzla celého Rohanu tvoří hudba. „Rohanské téma“ je asi nejlepší z toho, co ve filmu můžeme slyšet. A pak je tu Helmův žleb. Už jen pouhá stavba vypadá monumentálně. Hláska ční vysoko nad vše ostatní, Helmův roh je výborný a být skřetem, tak při jeho zatroubení prchám jak o život. Opusťme však architekturu a vrhněme se přímo na bitvu, která se ve Žlebu odehraje. Pokud hledáte jediný důvod proč na film jít, pak jste ho právě našli. Ta bitva je… neskutečně masivní. Nic takového jsem ještě v žádném filmu neviděl. Je to vylepšených prvních dvacet minut Spielbergova Vojína Ryana ve fantasy prostředí, ale mohutnější, efektnější a prostě dokonalé. Neuvěříte, že za velkou částí toho všeho stojí Weta Digital s programem Massive a jedná se o vizuální  efekty. Kamera, střih, hudba, herecké výkony… to všechno do sebe zapadá jako dílky skládačky, aby nám předložilo obraz filmařského umění nejvyšší kategorie a nové generace počítačových efektů. Někdo možná bude kritizovat, že se bitva až příliš zaobírá bojovými výkony Aragorna, Legolase a Gimliho, ale „o tom to prostě je.“ Tihle tři jsou nejlepšími bojovníky svých národů a na rozdíl od všemožných „Barbarů Conanů“ lze tomu, co v bitvě předvádějí, uvěřit. Je obrovská škoda, že závěr bitvy je až příliš očividně sestříhán. Sledujeme dechberoucí nájezd Rohirů s Gandalfem v čele na skřety a pak najednou hned „vítězíme“. Někam se ztratilo dobrých pět minut a pár tisíc zabitých skřetů. Doufejme, že na DVD se objeví. Geniální je však to, jak se celá bitva obešla bez potoků krve a hromad vyhřezlých vnitřností. Inu však uvidíte sami.

Poslední částí jsou pak osudy Smíška a Pipina. Billy Boyd a Dominic Monaghan představují starší a vyspělejší hobity, už ne ty věčně rozesmáté a vše komplikující humorné postavičky jako ve Společenstvu. Bohužel se jejich úkol omezuje čistě a jen na malý podvůdek, díky kterému vyrazí enti zničit Železný pas. Nic míň a nic víc. Utíkají skřetům a dostávají se do Fangornu, temného, ponurého lesa, jehož vytvoření stálo jistě všechny hrozné úsilí. Les je zhruba takový, jak byl popisován v knize. To se bohužel nedá říci o entech. Když se poprvé objevil Stromovous, respektive otevřel oči, spousta lidí v sále kina se začala smát. Proč? Je to chodící a mluvící strom, kterého právě někdo vystřihl z nějaké pohádky a nacpal do „vážného“ Pána Prstenů. Ti, kteří četli knihu, chápou vše okolo.  Uvědomí si, že Stromovous, stejně jako ostatní enti, prostě jen nevyvolává stejné pocity jako jeho knižní předloha. A smíří se s tím. Nejsem si jist, zda by vůbec šli entové zpracovat lépe. Film není kniha, ne vše se daří stejně na plátně a potištěných stránkách. My, fanoušci, se s enty smíříme. Pro nečtenáře budou asi trochu rušivým elementem, který v závěru filmu přejde z podoby „postavy z pohádky“ na „postavu z hororu“ a začne demolovat Železný pas. 

Film se snaží držet ducha knihy, jak to jen jde, ale dějových změn je zde opravdu hodně. Musíme se je naučit „tolerovat“. O Faramirovi a pár dalších změnách jsem psal výše v recenzi. Poměrně zásadní je také účast elfího komanda při bitvě v Helmově žlebu. Pomineme-li to, že se elfové pod vedením Haldira (který naštěstí padne) chovají a vypadají trochu jako elitní jednotky SS, je jejich účast v boji sama o sobě velmi efektní. Scénáristé však zapomněli na to, že naruší jedno ze zásadních témat knihy. Elfové odcházejí, jejich čas skončil a zodpovědnost za osud Středozemě nyní leží v rukou lidí. Pokud nedokáží zvítězit v první vážnější bitvě bez pomoci elfů, rozhodně to není ukázkou jejich soběstačnosti. 

Kritizováno je také to, že filmové Dvě Věže jsou spíše „jedna a tři čtvrtě věže“, protože končí o hodně dříve než kniha. Frodova část cestou lesy k Cirith Ungolu, Aragornova vítězstvím v Helmově žlebu a Smíška s Pipinem naposledy uvidíme při zatopení Železného pasu. Tím je jasné, že neuvidíme Odulu, která byla posunuta až do třetího dílu. Pro někoho jde o nepochopitelný krok, který má ale dost logických vysvětlení. Ve filmu  se plynule střídají jednotlivé dějové linie, ale události při „prostřizích“ se odehrávají zhruba ve stejnou dobu. K setkání s Odulou v knize dochází mnohem, mnohem později než po porážce Sarumana, jak končí knižní Aragornova linie. V Návratu Krále je také Frodovo putování v porovnání s ostatním dějem zásadně kratší a bylo by hloupé, kdyby ve filmových Dvou Věžích zabral Frodo polovinu děje a v Návratu Krále sotva čtvrtinu. Faktem také je, že Tolkien nikdy nepsal Pána Prstenů jako tři samostatné a uzavřené knihy, ale jako jedno souvislé dílo. Ale o Odulu samozřejmě nepřijdeme úplně. V závěrečném a naprosto fantastickém schizofrenním dialogu Glum/Sméagol, ve kterém už opět zvítězil Glum, se dozvídáme, že zabití hobitů přenechá „Jí“ protože „Ona“ to jistě zvládne za něj. 

Stále se také potýkáme s problémem „Andúril“. Znovu skutý Narsil stále ještě leží někde v Roklince a rozhodně jej Aragorn nedrží v rukou. Spousta oblíbených scén tím odpadá. Mimo jiné i ta, kde Éomer a Aragorn tasí společně meče v Helmově žlebu. Zde však není nejdůležitější nepřítomnost Andúrilu, ale spíše to, že na hradbách nestojí ani Éomer. Nápad, že na pomoc Helmovu žlebu přijede právě on z vyhnanství, mi vadí snad úplně nejméně. Jistě se ale najde spousta těch, kteří by raději viděli Erkenbranda. A taky poměrně dost chybí vojsko entů a huornů, které by u Žlebu dorazilo prchající skřety. Holt mají moc práce v Železném pasu.

Hodně se také debatovalo o "love-story", kterou budeme ve Dvou Věžích sledovat. Nic takového se neděje. Arwen se vyskytuje v ději naprosto minimálně a v kombinaci s Aragornem pouze ve snech. Žádné milostné scény s Éowyn se také nekonají. Proti knize je přidán rozhovor Elronda s Arwen, ve kterém ji přesvědčuje, že musí odjet za moře. Tato scéna je poměrně hodně dobrá, velmi silná a zajímavá. Vzhledem k tomu, že Arwen opravdu vyrazí na cestu do Šedých přístavů, budeme v Návratu Krále asi svědky velmi zajímavého zvratu v jejím rozhodnutí. 

Velmi důležitou složkou každého filmu, a Dvě Věže nejsou žádnou výjimkou, je hudba. Samostatně na soundtracku je minimálně stejně dobrá jako ta u Společenstva, ale ve filmu ve velké části scén ještě lepší. Původní témata Společenstva jsou skloubena s novými motivy a perfektně podkreslují atmosféru a vizuální ztvárnění scén a postav. Úpadek Rohanu a jeho krále zvýrazněný „Rohanským tématem“ je fantastický. 

Hodně zajímavá je kamera a střih celého snímku. Režisér Peter Jackson a hlavní kameraman Andrew Lesnie si libují v panoramatických pohledech, vzdalujících se záběrech na krajinu a armády a dlouhé detailní pohledy na tváře herců – tedy především Froda a Gluma. Prostě paráda. Také střih je celkem zajímavý. V některých momentech mi připomínal televizní reklamy. Uvidíte i pár vychytávek, jako je například Aragornovo stopování hobitů. A schizofrenní rozhovor Glum/Sméagol má úžasný a perfektně zpracovaný nápad.

Do našich kin Dvě Věže přichází s titulky, dabing se naštěstí nekoná. O překlad se postarala Stanislava Pošustová, což je zárukou faktické správnosti. V některých momentech je překlad silně zjednodušen a pozná to nejspíš i neangličtinář. Když postava jmenuje národy trpaslíků, elfů i lidí a v titulcích čteme "všechny národy" je to trošku podezřelé. Každopádně hrůzné chyby jako u titulků v ukázce či nesmysly a špatné překlady z rozšířeného Společenstva na DVD tu nejsou.

Co říci o filmu závěrem? Jistě jde o důstojné pokračování Společenstva Prstenu, které nám ale přináší úplně jiný styl vyprávění. Temný, hodně akční snímek, poměrně těžko stravitelný, alespoň pokud jde o první polovinu či dvě třetiny, pro ty, kteří nečetli knihu. Jedná se o pokračování v pravém slova smyslu, bez znalosti Společenstva (a nejlépe jeho rozšířené verze, jelikož Dvě Věže navazují na některé scény právě z něj) nemá většího smyslu na něj chodit. A je to opět film bez pořádného konce. Je to střed příběhu, který jen těžko uspěje samostatně. Ano, je to vizuální, zvuková a hudební lahůdka, ale příběh není žádným způsobem úplný. Pro každého fanouška bude velmi kvalitním završením ročního čekání a drastickým navnaděním na Návrat Krále. Doufejme, že i další čekání se vyplatí. Pokud Peter Jackson pospojuje v díle třetím to nejlepší ze Společenstva a Dvou Věží, budeme mít v kinech dokonalý film. Zatím máme dvě různorodé ukázky toho, jak může vypadat zfilmování Pána Prstenů.

Recenze na Návrat krále - Slzy v očích, tající se dech, bušící srdce a kopyta koní

Dnešek byl pro mne malým svátkem. Měl jsem možnost shlédnout v kině Návrat krále. Nyní, s bušícím srdcem a chvějícími se prsty, píši tuto recenzi. Zážitky jsou příliš čerstvé, pocity příliš silné. Možná něco později (až film ještě tak třikrát shlédnu) přehodnotím, ale zas tolik toho asi nebude. Takže jedeme na věc...

Nejprve něco málo na úvod. Po Společenstvu a Dvou věžích jsem nabyl pocitu, že se mi podařilo zbavit pohledu fanouška knihy a film budu hodnotit nezávisle na tom, jak hodně či málo se knihy drží. Tak úplně se mi to nedaří. Návrat krále je kniha příliš silná na to, aby se dala vytěsnit z mysli. A film je... film. Všichni se jistě shodneme na tom, že má poněkud jiná pravidla než knižní předloha. Ano, už tušíte, co se chystám říct. Ti, kteří nedokáží na filmové zpracování Pána prstenů hledět bez neustálého srovnávání s knihou (říkejme jim třeba "ortodoxní fanoušci") budou v některých momentech kvičet jak zařezávaná podsvinčata. Těch momentů nebude moc, ale zase stojí za to. Na druhou stranu je nutné podotknout, že jestli jsem měl někdy slzy v očích, tak šlo především o scény či citace, které jsou na chlup přesně převzaty z knihy. "Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují ostří polámané, nekorunovaný zase bude králem." Údery kladiva a před našimi zraky se zhmotňuje Andúril, Plamen Západu. Slzy v očích, tající se dech, bušící srdce a kopyta koní. 

Návrat krále je koláž neuvěřitelných scén, lokací a hereckých výkonů, dokonale podbarvena nádhernou hudbou a zabalena do úhledné krabičky putování mýtických rozměrů a válečného dramatu, to vše ovázáno stužkou romantického filmu. A světe div se, ono to funguje. Režisér Peter Jackson předvedl nevídaným způsobem, co to znamená hrát na efekt. Někde hluboko ve vaší hlavě se ozývá vědomí s tichou připomínkou "to je na efekt, to je klišé, no tak, přece tě to nesebere, takovýhle odporný patos", které je kopyty Rohanských koní nemilosrdně zadupáno a s elegancí v pravdě elfí nahrazeno slzami v očích. Peter umí. A celý tým, který se na Návratu krále podílel, mu sekunduje více než skvěle. Kolikrát jsem si během filmu řekl, že byl nějaký digitální efekt nedotažený? Kolikrát mne napadlo, že bych raději slyšel trochu jinou hudbu? Kolikrát některý z herců přehrával či se mu nepovedlo vžít do role? Kolikrát jsem se během filmu podíval na hodinky? Odpověď je pro všechny ty otázky stejná...

Omlouvám se, že skáču z tématu na téma, ale jednotlivé pocity se vynořují tak nějak nahodile a jak samy chtějí, nedaří se mi je udržet na uzdě. Na následujících řádcích se pokusím shrnout nejsilnější a nejslabší momenty z filmu, alespoň tedy z mého pohledu. Budu se snažit vyvarovat prozrazování zásadnějších momentů, ale ne vždy se mi to musí povést. Samozřejmě není nutné zmiňovat, že pro ty, co knihu nečetli, asi není vhodné ve čtení pokračovat.

Jak už asi mnozí vědí, film začíná scénou přerodu Sméagola v Gluma. Jistě bych si dovedl představit lepší úvod, ale pro ty, kteří knihu nečetli, bude bližší seznámení s hloubkou Glumova utrpení jistě fantastickým zážitkem. Tedy, ne že by pro mne nebylo, ale už jsem to tak nějak znal a tím, že je vše v podstatě tak jak Tolkien napsal to ... ehhh... já si stěžuji, že je to podle knihy? Možná na jiném místě, ale rozhodně podle knihy. A Pán prstenů není trilogie, ale jedna kniha rozdělená do třech svazků. A... popojedeme :-)

Film se rozjíždí poměrně slušným tempem, i když u Dvou věží byl úvodní nášup asi větší. Po většinu doby prostě napjatě sledujete události na plátně a jste pohlceni dějem, okolní svět přestává existovat. Mne opravdu začal Návrat krále strhávat ve chvíli, kdy Gandalf s Pipinem přijíždějí do Minas Tirith. Asi není nutné zmiňovat se o monumentálnosti celé stavby. První celkový pohled a detailní přelety vám vezmou dech, je to minimálně stejně působivé, jako fascinující přelet okolo Barad-Dur ve Společenstvu. Denethor je výjimečně dobře zahraná postava. Ortodoxním fanouškům budou samozřejmě některé scény s ním vadit, už teď je mi jasné které, i já sebou trochu škubnul. Ano, podobně jako Faramir v nerozšířených Dvou věžích (nebojím se říct "stejně zásadně") je scénář této postavy hodně odlišný od toho, co bude fanoušek očekávat. Samozřejmě výhodou je, že Denethor ve filmu zemře, takže proč si kvůli němu dělat vrásky, že? :-) V Minas Tirith také započne jeden z nejsilnějších momentů filmu, tedy alespoň pro mne. Když Pipin zapálí "maják", hranici, která oznámí, že Gondor je v nouzi a žádá Rohan o pomoc. Tenhle moment je prostě dokonalý. Nejen Návrat krále, ale vůbec celé filmové zpracování Pána prstenů vyniká v jedné věci. Momenty, které jsou v knize opravdu neuvěřitelně silné, jsou obvykle převedeny fascinujícím způsobem a s velkou pečlivostí, ale "něco" jim prostě chybí. Na druhou stranu se ale Peteru Jacksonovi podařilo změnit několik veskrze průměrných knižních momentů na jedny z nejúžasnějších počinů filmového průmyslu. A tohle je, myslím, právě jeden z nich.

O tom, jak obrovská bude bitva na Pelennoru bylo dost řečeno již dříve. Mohu pouze konstatovat, že bitva je skutečně gigantická, dechberoucí, perfektně udělaná a vůbec skvělá. Těm, kteří si ve válečných scénách nelibují, mohu slíbit, že se více než by mnozí očekávali zaměřuje na jednotlivé herce, na malé historky v chaosu celého konfliktu, takže budete moci docenit kvalitní herecké výkony. Užijete si Legolasova dalšího kousku, který rozhodně neurazí. A ano, má něco společného s Olifantem. Z celé bitvy o Minas Tirith bych se rád více zmínil o třech velice výrazných momentech. Prvním z nich je příjezd Rohirů a jejich útok proti skřetím liniím. Těžko popsat, ani se o to nebudu snažit. Ale dle mého soudu nejlepší útok jízdy ve filmové historii. Druhým bodem je pak scéna s Éowyn a "Jedničkou". Nikdy nevstupujte mezi nazgúla a jeho kořist. Éowyn je z mého pohledu jednou z nejlépe zahraných a nejsilnějších postav Návratu krále. Souboj s nazgúlem není zbytečně protahovaný, není efektní víc než je nutné a je to zatraceně silný moment. No a posledním výrazným bodem Pelennoru je příjezd Aragorna a jeho armády mrtvých. Bohužel, to se myslím moc nepovedlo. Mrtvolky vypadají dobře, o tom žádná. Ale celá ta scéna tak nějak sráží emocionální náboj bitvy. Všechny ty nitky pocitů, které si budujeme k lidem na bitevní plání, jsou přetrhány nájezdem "rozdivočelé ektoplazmy" (jak útok mrtvých po filmu popsal Well). Škoda, přeškoda.

Ale neustále mluvím jen o bitvě, Aragornovi a podobných nesmyslech. Návrat krále je především o Frodovi, Samovi, Glumovi a Prstenu. A naštěstí je to vidět. Všechny čtyři tyto prvky mají opravdu hodně prostoru. Především Sean Astin jako Sam odvedl neuvěřitelný výkon. Frodo je drcen břemenem, které Prsten představuje, a na plátně skutečně uvidíme naprostý rozklad osobnosti, kterou Frodo představuje (ano, o tom se mluví ve všech PR materiálech New Line Cinema a Warner Bros., ale je to naprostá pravda). Fanynky si do sytosti užijí detailních pohledů na modrá kukadla Elijaha Wooda, ze kterých ale zmizela jiskra, kterou měl dříve. Už to není ten hobit, kterého jsme viděli naskakovat na vůz Gandalfa šedého v Kraji. A je to na první pohled zřejmé. Asi nemá cenu zmiňovat se o technické kvalitě zpracování Gluma a podobných věcech. Tyhle záležitosti vám během filmu vůbec nepřijdou na mysl. A pokud čekáte více informací o Odule... inu je obrovská, děsivá a vůbec velmi podobná tomu, co znáte z knihy. Pravda, ve filmu je to především pavouk, v knize to byla "osobnost", ale to je jediná, i když poměrně závažná, změna.

Co víc říct? Musel bych zabíhat stále hlouběji do popisu jednotlivých scén a to nechci. Musel bych psát stejné věci, jaké bylo možné již pár týdnů na internetu číst. O síle posledních minut filmu, o fantastických Šedých přístavech, o pocitech, které máte při korunovaci Aragorna v momentě, kdy před ním chtějí pokleknout hobiti... to nemá význam.

Návrat krále je famózní závěr filmové trilogie. Pravda, film zatím není úplný, to bude až na DVD. A v kinech si tento fakt velmi silně uvědomíte, Návrat krále je na první pohled dost radikálně sestříhán. Ale na DVD musíme počkat a já si dovolím hodnotit film už nyní. Po odchodu z kina a po několika málo desítkách minut od momentu, kdy jsem při titulcích poslouchal skladbu Into the West od Annie Lennox (mimochodem z ní mám radikálně jiný pocit po filmu než když jsem ji slyšel samostatně, vůbec není špatná!), mohu říct, že mé pocity z premiérového představení jsou vůbec nejlepší ze všech tří dílů. Sice se nepovedlo to, v co jsem doufal, že Návrat krále bude spojením toho nejlepšího ze Společenstva a z Dvou věží, ale i tak. Je to úplně jiný film a úplně jinak skvělý. Pravda, stále si myslím, že rozšířené Společenstvo je lepší, uvidíme, jak se můj názor změní po rozšířeném Návratu krále. Již nyní je totiž zřejmé, že většina "nedostatků" Návratu krále pramení jen a pouze z absence několika scén, které jsou jistě natočeny a prostě je uvidíme později. V tento moment je můj verdikt jednoduchý...

Návrat krále je geniální filmové dílo, důstojný nástupce předchozích dvou dílů, se kterými dohromady tvoří tu nejlepší trilogii, kterou jsem měl zatím možnost vidět. Nádherným způsobem uzavírá osudy většiny zásadních postav a představuje alespoň pro mne definitivně nejlepší film tohoto roku. Obrovskou část jeho kvalit tvoří neuvěřitelná hudba Howarda Shorea, který odvedl na tomto dílu vůbec nejlepší práci z celé trilogie. Herecké výkony jsou bezchybné, digitální efekty, masky a scenérie taktéž. Děj plyne bez nejmenšího zaškobrtnutí, vše plynule navazuje (ač v mnoha momentech je jasné, že v rozšířené verzi uvidíme ještě mnohem více) a spěje k neodvratnému konci. Konci, který ve vás zanechá směs pocitů nepodobnou ničemu, co jste zažili dříve. Protože končí mnohem více než jen film...